Aktuality

Odstraňování vlhkosti, 3. díl: Chemické metody

10. 7. 2025

Princip chemických metod (injektáží) spočívá ve vpravení určité chemické látky do předem vyvrtaných otvorů ve zdivu. Tím se následně po proniknutí injektážní látky do pórů zdiva vytvoří vodorovná, případně i svislá, zábrana proti vzlínající vodě.

Na rozdíl od hydroizolačních materiálů používaných u mechanických metod mají chemické přípravky používané pro injektáž zdiva vyšší propustnost, a to jak z hlediska vzlínající vody, tak také z hlediska difuze vodní páry. Jednotlivé vlastnosti injektážích látek jsou, samozřejmě, různé v závislosti na konkrétním typu chemického přípravku.

Účinnost metody nemusí být vždy stoprocentní – rovněž v závislosti na konkrétním chemickém přípravku a dalších okrajových podmínkách. Chemické injektáže zdiva jsou vhodné pro materiály s převládajícím obsahem kapilárně aktivních pórů. Jsou použitelné pro zdivo cihelné, kamenné i smíšené. A to především tehdy, jestliže zdivo není možno sanovat některou z mechanických metod – například z důvodů technických, ekonomických nebo z důvodu památkové ochrany.

Oproti mechanickým metodám je u chemických metod zásah do zdiva podstatně menší, avšak i zde je třeba posoudit únosnost zdiva v tlaku s ohledem na jeho zeslabení injektážními vrty. Vzlínání vody ve stavebních materiálech se projevuje tehdy, jestliže jejich póry mají velikost v rozmezí 10-7 až 10-4 m – kapilárně aktivní póry. Jestliže má injektáží látka působit alespoň na část pórového systému, pak musí mít velikost částic maximálně 5·10 -5 m, což je střední hodnota výše zmíněného rozmezí.

Dnes je již známou skutečností, že na pronikání injektážní látky do pórového systému nemá příliš velký význam tlak, pod kterým je látka do materiálu vpravována, ale skutečnost, zda látka reaguje s vodou. Pokud látka reaguje s vodou, pak snáze proniká do vodou vyplněných pórů. Injektáž nelze provádět u zdiva s dutinami. Zde je nutno volit jiný způsob sanace.

K výhodám injektážních metod patří:

1. Vhodným nastavením směru a sklonu vrtů je možno obsáhnout i složitější půdorysné profily zdiva (vyskytující se zejména u historických objektů).
2. Možnost propojení různých výškových úrovní hydroizolace.

U staticky narušeného zdiva je možno kombinovat injektáž statickou s injektáží proti vzlínající vodě z podloží. Nejprve se tedy provede zpevnění zdiva vhodnou injektážní látkou. Následně se realizuje chemická injektáž proti vzlínající vodě. Rozteč vrtů u chemických injektáží by neměla překročit 120 mm. Spotřeba injektážního prostředku je dána porézností zdiva. Způsob vpravování injektáží látky musí být určen výrobcem. O problematice chemických injektáží je pojednáno například v přepisu WTA 4-4-04 [38].



Podle způsobu provádění rozdělujeme injektáže na:
a) Beztlakové a s hydrostatickým tlakem.
b) Tlakové.
c) Zvláštní (například termicky aktivované injektáže, metoda následné infuze, rubové injektáže).

Podle funkce můžeme injektážní látky rozdělit na:
a) utěsňovací,
b) hydrofobizační,
c) kombinované.

Pokud jde o utěsňovací látky, dříve byly nejrozšířenější různé typy vodního skla. To se již v současné době jako samostatná látka nepoužívá, slouží však jako základ pro výrobu kombinovaných prostředků. Hydrofobizační prostředky jsou většinou roztoky organokřemičitých kyselin v organických rozpouštědlech. Účelem těchto látek je omezení vzlínaní a kondenzace vody v kapilárách zdiva, a to tím způsobem, že se po aplikaci vytváří na stěnách pórů tenká vrstva. Hydrofobizační prostředky však nebrání difuzi vodní páry.

V posledních letech se na trh dostaly tzv. silikonové mikroemulze (SMK), které se vyrábějí na bázi silanů a siloxanů. Mají velmi malé částice o poloměrech asi 10-9 až 10 -10 m. Jsou tedy o několik řádů menší než částice u běžně používaných emulzí. Také mají nízkou viskozitu. Vzhledem k malé velikosti částic a nízké viskozitě mají velkou penetrační schopnost. Přehled druhů injektážních látek je uveden v tabulce.


Tab. Přehled druhů injektážních materiálů a jejich působení v pórech zdiva




Volba typu infuzní látky závisí na:

1. Druhu zdiva.
2. Vlhkosti zdiva (resp. stupni jeho zavlhčení).
3. Požadovaných vlastnostech injektážní látky.


Technický list injektážního prostředku by měl obsahovat následující údaje:

• zda se jedná o prostředek pro beztlakovou či tlakovou injektáž,
• pro který druh zdiva je určen,
• hodnotu maximální vlhkosti zdiva, do které je možno injektážní prostředek použít,
• osové vzdálenosti vrtů v závislosti na druhu zdiva,
• orientační hodnoty spotřeby roztoku na 1 m délky vrtu nebo na 1 m 2 injektované průřezové plochy zdiva.

Beztlaková injektáž a injektáž s hydrostatickým tlakem

Zde je nutná menší rozteč injektážích vrtů a řádná kontrola, jestli požadované množství injektážního prostředku proniklo do zdiva. Injektáž zdiva se provádí ze zavěšených nádobek nebo pomocí speciálních nálevek zavěšených v malé výšce nad injektážními otvory (u beztlakové injektáže), resp. ve výšce 0,2–2 m (u injektáže s hydrostatickým tlakem). Nízkotlaká injektáž se provádí při stupni zavlhčení zdiva Cw < 60 % (viz vztah 2.1). Při vyšším stupni zavlhčení máme dvě možnosti:

1. Snížit vlhkost tak, abychom dosáhli výše uvedené hodnoty stupně zavlhčení (např. pomocí mikrovlnného vysoušení).
2. Provést tlakovou injektáž

Tlaková injektáž

Umožňuje zmenšení velikostí vrtů (asi do 15 mm). Tlakovou injektáž můžeme aplikovat do stupně zavlhčení zdiva C_w = 80 %. Používá se tlak do 0,6 MPa. V rámci projekčního návrhu sanace vlhkého zdiva je nutno provést komplexní řešení.



Zdroj článku:

Odstraňování vlhkosti Autor: Jaroslav Solař Vydavatel: Grada