Latinská Amerika jde v získávání energie zelenou cestou

Je jen málo míst, která jako kdyby byla stvořena pro výstavbu solární elektrárny. Jihoamerické Potosí v bolivijských Andách je takovým místem.Zásluhu na tom má hned několik zásadních faktorů, které se v jednom z nejvýše položených míst na planetě setkávají. Potosí leží v tropickém pásu, a přitom více než 4000 metrů nad mořem, což znamená, že dávky a intenzita slunečního svitu jsou tu větší než na většině míst na Zemi. Vzorec vanutí globálních větrů má na svědomí i to, že ozónová vrstva je nad touto částí Jižní Ameriky obzvlášť slabá. Není překvapivé, že rekordní intenzita ultrafi alových paprsků – taková, jaká je běžná na Marsu – byla naměřena v Bolívii na hoře nedaleko Potosí.




A také není divu, že právě sem, pár kilometrů od Potosí, bolivijská vláda umístila svou největší fotovoltaickou elektrárnu s kapacitou 60 megawatů. To je dostatek elektřiny na to, aby pokryla potřebu a spotřebu poloviny z 880 000 obyvatel, kteří v této oblasti žijí.

Při spuštění provozu elektrárny, jejíž výstavba si vyžádala 74 milionů amerických dolarů a která se za použití téměř 200 tisíc solárních panelů rozkládá na 445 akrech půdy, prezident Evo Morales prohlásil:

„Tím, že získáváme energii z alternativních zdrojů, jsme z Bolívie učinili energetické srdce amerického jihu.“

Od Tijuany po Tierru del Fuego

A přitom je fotovoltaická elektrárna v Potosí jenom jedním z desítek projektů, které se v pásu mezi mexickou Tijuanou a argentinskou Tierrou del Fuego v posledních letech uskutečnily, aby potvrdily vedoucí pozici Latinské Ameriky ve využívání obnovitelných zdrojů a získávání energie z nich. Latinská Amerika je jediný region na světě, který většinu své energie získává právě z obnovitelných zdrojů. V závislosti na klimatických podmínkách, které mohou ovlivnit množství srážek a tím výkonnost vodních elektráren, pokrývá Latinská Amerika v současné době mezi 50 a 60 procenty své spotřeby energie právě z těchto zdrojů. Paraguay získává všechnu svou energii z přehrad Yacyretá a Itaipú, 97 procent spotřeby v Kostarice zajišťují solární a vodní elektrárny a Uruguay za nimi nezůstává daleko pozadu. Mexiko je domovem 754megawattové fotovoltaické elektrárny Villanueva, která je považována za největší solární elektrárnu na západní polokouli.



Na obrázku Fotovoltaická elektrárna Villanueva

Velké výzvy zůstávají

Ale i přesto tu zůstávají výzvy, kterým Latinská Amerika na své cestě za zelenou budoucností čelí. Většina střední Ameriky je těžce závislá na dovážené ropě. Mnozí odborníci také volají po odstoupení od kontroverzního využívání velkých vodních přehrad, jež mají často velmi negativní sociální a environmentální dopady a které pokrývají kolem 80 procent latinskoamerické spotřeby energie pocházející z obnovitelných zdrojů.

Pravda je taková, že pouhá 3 procenta energie v Latinské Americe pochází z takzvaných „nekonvenčních obnovitelných zdrojů“, jako jsou solární a větrné elektrárny, ačkoliv to by se do roku 2030 mělo vyšplhat na 7 procent – a to i přes očekávané 70procentní zvýšení poptávky po elektrické energii způsobené růstem střední společenské třídy i na energii náročného průmyslu.

„Musíte se na to dívat z hlediska historického vývoje“

říká Ariel Yépez, vedoucí oddělení energetiky z Inter-American Development Bank.

„Takový nárůst je velkolepý. Za posledních pět let se tu využívání obnovitelných zdrojů téměř čtyřnásobilo. Jaký jiný region postupuje takovým tempem? Žádný.“

Konec přehradám

Podle posledních zpráv je v Latinské Americe plánováno vybudovat 69 nových větrných a 56 fotovoltaických elektráren, 17 hydroelektrických projektů a jednu továrna na biomasu oproti 20 konvenčním tepelným elektrárnám, které k výrobě elektřiny používají fosilní paliva, jako je uhlí a zemní plyn. Tato čísla naznačují nejen odklon od tradičních fosilních zdrojů, ale také slábnoucí chuť budovat obří vodní elektrárny. Zásluhu na tom nepochybně má i nechvalná pověst způsobená jejich dopady na venkovské, často domorodé komunity a tropické pralesy, především v Amazonii.

Brazílie má v tomto ohledu obzvlášť dlouhou a nepěknou historii v mýcení džungle kvůli stavbám přehrad, jejichž nádrže často zaznamenávají obrovský nárůst uhlíkových emisí, produkovaných vegetací hnijící pod vodní hladinou. V neposlední řadě se o to stará i samo globální oteplování, kvůli němuž klesá hladina některých řek a tím i některých z těchto přehrad.




Dobrou zprávou oproti tomu je, že Latinská Amerika je až neobvykle požehnána i dalšími zdroji obnovitelné energie: větrem, mořskými proudy a příbojem a geotermální energií.

Podobně intenzivní sluneční záření, jakým je obdařena Bolívie, zachytává i Peru a Chile. Především chilská poušť Atacama skrývá nesmírný solární potenciál. Brazílie může nejvíce větru zachytávat v noci, což by báječně doplnilo solární zdroje energie jejích andských sousedů a potažmo tak přineslo obrovské množství energie všem čtyřem zemím, pokud by vybudovaly nezbytné mezinárodní kabelové vedení.



Ariel Yépez odhaduje, že v celé oblasti je zapotřebí více než 12 000 kilometrů takových přeshraničních kabelů. Zároveň ale zmiňuje, že kvůli obavám z národní suverenity se může stát, že nebudou nikdy položeny. Při větším využití nekonvenčních obnovitelných zdrojů a za využití integrovanější rozvodné sítě by Latinská Amerika mohla do roku 2030 snížit své uhlíkové emise vzniklé při získávání elektřiny o 15 procent namísto očekávaného 19procentního nárůstu.

„Je tady určitá politická nevole založená na nedorozumění, kdy je energetická suverenita zaměňována za energetickou nezávislost,“ říká Ariel Yépez. „To není trvale udržitelné. Některé země prostě mají pro získávání energie větší potenciál.“