hledám zateplení hledám firmu hledám radu slevy

Stavba - odhlučnění, odvlhčení, reakce na oheň

Sanace zdiva XI. – Způsoby snížení vlhkosti zdiva: Druhy elektroosmózy

22. 10. 2021

Jak již bylo řečeno, elektrické metody odvlhčování zdiva jsou založeny na vzniku elektroosmotického transportu vody při vytvoření elektrického pole a fungují ve zdivu, jehož stavební hmota má charakter otevřené kapilarity. Jednotlivé metody, které se vyvíjely s postupem času, využívaly této skutečnosti s tím, že se navzájem lišily ve způsobu tvorby či využití elektrického pole. V postupném vytváření teorií a následné realizaci elektroosmotických aplikací můžeme vystopovat jistý historický vývoj poznávání účinků elektroosmózy v konstrukcích staveb.
 


K praktickému využívání elektroosmotického efektu při vysušování zavlhlého zdiva došlo až v první třetině 20. století. První patent tohoto druhu byl přihlášen P. Ernstem ze St. Gallena ve Švýcarsku v roce 1935. Druhý patent byl podán v Maďarsku roku 1960 a třetí J. Trabertem ze Švýcarska v roce 1962. Do Československa tato metoda přišla v roce 1960 a stala se zde velmi populární.

Elektroosmotické metody je možno rozdělit do následujících skupin:
- metoda kompenzační;
- metoda pasivní elektroosmózy;
- metoda založená na využití galvanoosmotických jevů;
- metoda aktivní elektroosmózy.


Kompenzační metoda

Kompenzační metoda vyšla z následujících předpokladů:

- elektrické pole ve zdivu patří mezi tři hlavní síly, které dopravují vodu z podzákladí do zdiva (osmotický tlak, ascendentní voda a elektrické pole);
- v odpařovací zóně zdiva dochází k oddělení elektrického náboje a tento náboj pak tvoří záporný pól elektrického pole, který se prostírá vertikálně v zavlhlém zdivu;
- kladný pól tohoto elektrického pole je v podzákladové části stavebního objektu.

Podstata metody spočívala ve vytvoření zóny ve zdivu bez elektrického pole, které mělo stačit k účinnému potlačení zavlhčení. Ke snížení (kompenzaci) vnitřního potenciálového rozdílu měly sloužit do zdiva vložené vodiče, nejčastěji ocelové. Ocelové tyče vložené do zdiva měly působit jako elektrický dipól a vyřadit tak značný úsek zdiva od elektrických siločar. Výsledkem by pak bylo zrušení elektrických nábojů vyvolaných transportem vody, tj. toho elektrického náboje, který měl určující podíl na zavlhčení zdiva.

Praktická aplikace této sanační metody nečinila žádné velké potíže. V rámci průzkumných prací na vlhkém stavebním objektu bylo třeba proměřit elektrická pole ve vlhkém zdivu. Pak se podle příslušných výpočtů určil potřebný průměr, délka a poloha kovových dipólů ve zdi. Do zdiva větší tloušťky se vyvrtaly otvory šikmo shora dolů pod určitým úhlem. Ve zdivu menší tloušťky nebylo nutno vrtat otvory a stačily pouze vyfrézované drážky. Do těchto drážek se vložily dipóly a otvory byly uzavřeny maltou. Uvedený postup tímto předpokládal snížení přísunu vody do zdiva v takové míře, že proces vypařování převládne a zdivo se začne vysoušet.


Metoda pasivní elektroosmózy

Metoda pasivní elektroosmózy je založena na předpokladech, že:

- napětí, které vzniká mezi elektrodami ve zdivu a v zemi, je způsobeno rozdílem koncentrace vodíkových iontů mezi těmito elektrodami (rozdílné pH);
- malta, ve které jsou zabudovány elektrody ve zdivu, má alkalickou reakci v oblasti pH 11;
- staré zavlhlé zdivo dává reakci kolem pH 4-5;
- zemní elektrody jsou instalovány v zemině s obvyklou neutrální reakcí kolem pH 6.

Elektroosmotická instalace se skládá z elektrod zabudovaných do vlhkého zdiva (tzv. clona) a z většího počtu zemních elektrod. Elektrody ve zdivu a v zemi byly ze stejného materiálu a byly navzájem vodivě spojeny nakrátko. Obvykle se používala měď, a to drát o průměru 2 až 2,8 mm nebo pásek 10,1 mm, betonářská ocel o průměru 8 až 10 mm nebo materiál FeZn. Jelikož elektrody byly ze stejného materiálu, nemohl vzniknout galvanický článek. Elektrické napětí dávané tímto článkem bylo malé (0,2 až výjimečně 0,5 V) a nestálé.

Postupným stárnutím (karbonizací) nové malty klesá její pH a tím i napětí článku. Instalace měla omezenou působnost (1, max. 3 roky). Vlivem malého napětí byla citlivá na cizí indukovaná napětí, která často změnila polaritu na elektrodách a zařízení pak fungovalo jako elektroosmotické čerpadlo vody do zdiva. S ohledem na uvedené nevýhody se tato metoda již prakticky nevyužívá.


Metoda založená na využití galvanoosmotických jevů

Galvanoosmóza vycházela z předpokladu, že dva rozdílné elektrovodivé materiály a vlhkost ve zdivu (elektrolyt) vytvářejí elektrický zdroj napětí, který vyvolá elektroosmotický transport vody. Od pasivní elektroosmózy se tedy galvanoosmóza liší použitím rozdílných kovů na elektrodách. Intenzita elektrického proudu je velmi malá, elektrody podléhají korozi, což omezuje životnost těchto instalací.

Elektroosmotická instalace je tvořena dvěma soustavami elektrod z kovů o rozdílných standardních potenciálech. Systém doplňuje voda s rozpuštěnými solemi v porézním prostředí mezi nimi (elektrolyt). Elektrody zabudované v zavlhlém zdivu jsou například ze železa. Soustava zemních elektrod bývá nejčastěji z hliníku. Tyto dva různé kovy spojené elektrolytem vytváří elektrický zdroj napětí, který vlivem elektroosmotického jevu způsobuje vysoušení zdiva. Nevýhodou této metody je omezená životnost. Zední elektroda vlivem elektrolytického čar rozpouštění koroduje. I přes tyto nevýhody je tato metoda používána.

Pro uložení elektrod se provedou dvě řady vrtů nad sebou. Horní elektrody jsou z ocelového drátu a spodní z drátu hliníkového. Spojují se mezi sebou izolovaným vodičem. Mezi oběma řadami elektrod vzniká rozdíl elektrického napětí kolem 1,2 V, který vytváří na poměrně krátkou vzdálenost dosti velký elektrický spád. Aluminium v tomto spojení však podléhá korozi, a to zejména tam, kde jsou ve zdivu přítomny agresivní chloridy.

Tato metoda je technologicky nenáročná, avšak pracná, vzhledem k nutnosti vrtání dvou řad otvorů do zdiva. Jiný způsob instalace spočívá v uložení měděné elektrody do zdiva a uzemňovací hliníkové elektrody (nebo také železné). Vznikne tak elektrický článek, jehož kladný pól tvoří elektroda ve zdi (clona) a záporný pól tvoří zemní elektroda (uzemnění). Sečteme-li algebraicky potenciály kovů FeCu, lze dosáhnout rozdílu potenciálů 0,96 V.

/Galvanoosmoza
Galvanoosmóza

Metoda aktivní elektroosmózy

Nedostatky předešlých dvou osmotických metod odstraňuje aktivní elektroosmóza. Tato metoda je ve skupině elektroosmotických metod využívána v největší míře, proto jí je věnována větší pozornost. Napětí je do okruhu pouštěno z veřejné sítě přes transformátor a počítač registrující skutečnou dobu funkce. Takto aktivně vkládané elektrické pole dž název aktivní elektroosmóze (AEO). Napětí je voleno v nižších mezích (do 6 V) a systém podstatně delší životnost než předchozí metody. Elektrické pole ve zdivu je vytvořeno spádem, který nenarušují elektrická indukovaná napětí v okolí stavebního objekt.

Dlouhodobou funkčnost instalací AEO podmiňuje však kvalita použitých prvků zaříz a materiálů. Sledovaným faktorem je elektrochemická odolnost elektrod, zejména odolnost anody, na které může docházet k oxidaci a následnému „anodickému rozpouštění“. Proces anodické rozpustnosti se řídí prvním Faradayovým zákonem:

m= Ee * I * T

m = vyloučené množství látky [kg];
I = intenzita elektrického proudu [A];
T = čas [rok];
Ee = elektrochemický ekvivalent [kg/A-rok].

Pro porovnání odolnosti jednotlivých materiálů se intenzita a čas stávají v daném vzorci konstantami, elektrochemický ekvivalent E se tak stává zásadním činitelem. Tabulka uvádí hodnoty Ee [kg/A-rok] některých vybraných materiálů.

Elektrochemické ekvivalenty některých vybraných materiálů
Elektrochemické ekvivalenty některých vybraných materiálů

Poslední dva materiály jsou drahé, ferosilicium je zase nesnadno zpracovatelné.

Pro volbu materiálu anod jsou důležité především tři aspekty:
- technická účinnost;
- cenová dostupnost;
- technologická zpracovatelnost.

Je tedy možné konstatovat, že elektrochemická odolnost zední (kladné) elektrody určuje životnost a dobu, po kterou bude zařízení uspokojivě fungovat. Funkce zařízení je závislá na elektrických odporových poměrech v okruhu zdroj — zední elektroda — zdivo — zemní - elektroda — zdroj. K největším změnám dochází tedy na anodě, která se elektrochemicky rozpouští a její elektrický přechodový odpor roste v čase.

Firmy, jež pracují AEO metodami, používají téměř výhradně jako anodový materiál uhlík v různých modifikacích. Je to například pásová elektroda z umělé hmoty s obsahem uhlíku. Paralelně s touto elektrodou probíhají napájecí vodiče z mědi, z niklu, titan platiny, které nejsou v přímém kontaktu s vlhkým zdivem. Elektrovodivý obal z umělé hmoty nebo pryže brání přístupu elektrolytu k materiálu - metalickému jádru tohoto vodiče.

U některých metod se elektrody různé polarity pravidelně střídají nebo jsou uloženy zhruba v jedné rovině na protilehlých stranách zdiva. V jiných případech se používá klasické uspořádání elektrod.


Praktické využití metod založených na principu aktivní elektroosmózy

V současné době je jedinou elektroosmotickou metodou, která je zakotvena v ČSN, je metoda tzv. aktivní elektroosmózy. K dané tématice se vztahuje norma ČSN P 73 0610 — Hydroizolace staveb — Sanace vlhkého zdiva - Základní ustanovení. Některé systémy řeší samostatně otázku odsolení zdiva a patří do skupiny tzv. dvoufázových sanačních metod. Během první fáze dochází k odsolení a předsušení zdiva v období 12 až 20 týdnů. Ve druhé fázi „aktivní elektroosmóza“ vytváří bariéru vzlínající (kapilární) vlhkosti. Zvyšování účinnosti druhé fáze se dociluje snížením koncentrace solí během první fáze.

Součástí každé aplikace by mělo být vyhotovení projektu, kterému předchází provedení podrobného stavebně-technického průzkumu.


Princip a materiálové řešení odsolovací fáze tzv. dvoufázových systémů

Podstata řešení využívá principu elektroforézy. Elektrody jsou napájeny stejnosměrným elektrickým proudem z řídícího ovládacího přístroje, který zároveň slouží ke sladění intenzity proudu a napětí s potřebami zdiva. Úkolem instalovaných elektrojde v maximální míře přitáhnout a absorbovat soli ze zdiva do své struktury. Vniklé soli jsou tedy shromážděny mezi membránou a plastovým jádrem, jsou tam vázány a chemicky neutralizovány. Elektrody se skládají z vysoce vodivého materiálu (postříbřeného měděného lanka), který je obklopen elektricky vodivým, převážně nepolárním pláštěm z plastu. Tento plast neztrácí při probíhajících elektrochemických reakcích svou uzavřenou a hustou strukturu a chrání tak měděný vodič před elektrochemickými a chemickými vlivy.

První plastová vrstva je kryta druhou, převážně polární plastovou vrstvou, která ztrácí v důsledku povrchových elektrochemických pochodů svoji uzavřenou strukturu a zvětšuje svůj objem. Tím získaná porozita této vnější vrstvy zvětšuje účinnou plochu elektrody a zvýhodňuje tak zesílený elektrochemický rozklad na elektrodě. Testované elektrody vydržely celkové proudové zatížení 2002 mA*h/cm2.

Elektrody určené k odsolování mají nejčastěji tvar válce průměru mezi 30 a 40 mm. Bývají instalovány do hloubky 200 až 400 mm ve vzájemné vzdálenosti 400 až 600 mm. Předpis hloubky a vzdálenosti musí být stanoven projektantem a tyto předpisy jsou závislé na stupni zasolení zdiva. Jednotlivé elektrody jsou schopny přijmout až 500 g škodlivých solí. Princip a materiálové řešení elektroosmotického odvlhčování zdiva

Metoda aktivní elektroosmózy využívá ke své odvlhčovací funkci elektrický okruh, skládá se z následujících částí:
- řídící skříňka;
- kladná elektroda;
- záporná elektroda;
- vodivé propojení — vodiče prvního stupně;
- vlastní zdivo — vodič druhé třídy.

Schéma elektroosmotického okruhu
Schéma elektroosmotického okruhu


Elektrody kladné

Funkcí kladné elektrody je vytvoření kladného pólu elektrického pole. Elektroda je dotována stejnosměrným proudem z napáječe a bývá instalována na zdivo pod omítku nebo do vyfrézované drážky ve zdivu.

Kladné elektrody mají nejčastěji tvar síťky výšky mezi 250 až 300 mm s přiloženým kabelem uchyceným prostřednictvím mechanických příchytek. U některých systémů se můžeme setkat s tvarem trubic či kabelů. Síťové plošné elektrody bývají vyrobeny z pletiva ze skleněných vláken potaženého elektricky vodivým lakem nebo z polytetrafluorethylenu s elektrovodíkovou uhlíkovou přísadou. Trubice bývají vyrobeny z elektrovodivého betonu s vloženými depolarizačními látkami a v případě použití kabelů je jejich obal tvořen elektricky vodivým plastem, v jehož materiálové struktuře je obsažen grafit nebo ferrosilikum, které vykazuje ve srovnání s uhlíkem asi pětinásobně větší elektro-chemickou odolnost. Potřebný přechod elektrického proudu bývá v případě trubic zajištěn jejich uložením do drážek s elektrovodivou maltou. Tato malta bývá také použita pro zaomítnutí elektrod.

V některých případech se pro urychlení vysoušení vhání do trubic teplý vzduch. Všechny použité materiály musí splňovat podmínku chemické, elektrochemické a biologické odolnosti. U zdiva malé tloušťky se pásová elektroda instaluje v jednoduchém provedení. Pro zdivo mocnosti 600 mm a více nabízí systém řadu variant s hlavními a pomocnými elektrodami, s vertikálními nebo příčnými poli apod. Elektrody lze osadit na zdivo z jedné nebo z obou stran. Při oboustranném uspořádání dochází v porézním prostředí k nerovnováze hydrauického režimu, která je termodynamického původu.

Vždy musí být splněna zásada osazení kladné elektrody ve vyšší úrovni než opačný pól elektrického okruhu (elektroda záporná). Kladná elektroda bývá umisťována ve výši tzv. horizontu vlhkosti nebo níž. Slabými místy na anodách jsou tzv. kontaktní místa, kde dochází k přerušení elektrody v důsledku různých odbočení při přemostění otvorů dveří, oken a jiných. Každý systém má svou předepsanou technologii provádění propojení a spojování elektrod.


Elektrody záporné

Funkcí záporné elektrody je vytvoření protipólu elektrody kladné, čímž dochází ke vzniku elektrického pole mezi oběma póly. Elektroda je dotována stejnosměrným proudem z napáječe a bývá instalována do paty zdiva, pod podlahu či do země. Katoda má nejčastěji podobu tyčí, ale někdy je řešena formou upevněného kabelu či síťky obdobného tvaru s elektrodou kladnou. Tyče bývají vyrobeny z elektricky vodivého, grafitem plněného plastu a jsou navzájem propojeny kabelem opatřeným dvojitým izolačním pláštěm. Průměry tyčí bývají v rozsahu 16 až 30 mm a jejich délka se pohybuje v rozmezí 550 až 635 mm.

Některé systémy pracují s jedinou zemní elektrodou, avšak většina současných systémů používá řadu pravidelně rozmístěných, navzájem propojených tyčových elektrod. Umístění katod by mělo být předepsáno projektantem, který zváží důsledky přesunuté vody a solí v daném místě a možnosti trvalého umístění zařízení. Elektroosmotické metody a mechanizace umožňují libovolné umístění záporných elektrod do předvrtaných otvorů. Otvory jsou po vsunutí elektrod vyplněny vodivou hmotou.


Řídící skřínky

Ovládací přístroje jsou obvykle vyrobeny ve zcela zapouzdřeném provedení pro vlhké prostředí a primární stranou se připojují na síť 220/240 V. Vždy jsou tyto přístroje konstruovány tak, aby se ani v případě havárie nemohlo dostat na elektrody vysoké napětí. Přístroje jsou dále vybaveny indikací proudu (většinou digitálně), aby umožnily současné optické sledování pokroku procesu vysychání zdi na klesající hodnotě miliampérů. Důležité je trvalé připojení ovládacího přístroje na napájecí síť, přičemž se navzdory trvalému provozu pohybuje spotřeba proudu těchto zařízení v nízké, takřka zanedbatelné oblasti.

Hlavní funkce řídících skříněk jsou:
- transformace napětí;
- snímání proudu elektroosmotického okruhu;
- zaznamenávání času funkce zařízení;
- umožnění zapojení více funkčních okruhů.

Síťový přístroj je zařízení připojené na síť s transformátorem 14 V s primárním napětím 220 V/50 Hz a jištěním 315 mA. Sekundární napětí bývá v rozsahu 6 až 20 V (hodnoty se liší u jednotlivých výrobců) ve formě speciálně modulovaného (depolarizovaného) střídavého proudu s jištěním 1,6 A. Maximální napětí je přednastavitelné a lze je v průběhu elektroosmotického působení měnit. Proud v celém okruhu je kontrolován a jeho velikost je viditelná v celé funkční době na svítící displeji. Digitální indikace je nastavena na miliampéry s možností trojmístných čísel.

Zabudovaný počítač doby provozu kontroluje skutečně absolvované provozní doby. Takto je možné prokázat výpadky, vzniklé úmyslným odpojením, výpadky sítě nebo jiné poruchy: Nutný je samostatně jištěný vlastní obvod. Silnoproudý i slaboproudý obvod jsou v ovládacím přístroji elektricky odděleny bezpečnostním transformátorem. Spotřeba proudu elektroosmotického zařízení je odhadnuta v prvním roce provozu na cca 25 až 100 kWh na 100 běžných metrů zdiva a snižuje se nakonec až na 5 až 20 % počáteční hodnoty.


Propojovací vodiče

Propojovací vodiče plus a mínus tvoří měděné vodiče cyky průměru 1-2 mm, chráněné pryží a vedené v drážkách vysekaných ve stropě, ve stěně či v zemi. V případě předpokládaného mechanického zatížení bývají umístěny v chráničkách o průměru 16 mm. V zásadě mohou být vedeny společně i odděleně. Propojení vodičů se řeší prostřednictvím dutých koncovek mechanicky zmáčknutých a chráněných „stahovací gumou“, která je na spodní straně opatřena lepidlem a po tepelném působení se smrští a přilne k vodičům. Takto provedený spoj je vodotěsný a zabraňuje přístupu vzduchu. Systém je doplněn kontrolními a spojovaca krabičkami umístěnými přímo na kladné elektrodě či ve vzdálenosti do 300 mm od ní.

Postup průzkumových a návrhových prací na řešení sanace objektu z hlediska vlhkosti z předpisů české technické normy ČSN P 73 0610. Charakteristika objektu z hlediska vlhkosti má přinést co nejpodrobnější informaci o stávajícím stavu objektu a má být podkladem pro následné řešení sanace.

Zvláštní podmínky, které doplňují průzkum a jsou podkladem pro návrh elektroosmózy, jsou:
- posouzení pH konstrukcí, které budou sanovány (pH zdiva se pohybuje v rozmezí hodnot 6-8,5);
- salinita zdiva je snížena na max. zvýšený stupeň zasolení dle ČSN P 73 0610;
- ve zdivu nejsou významnější kaverny a nehomogenity (např. novodobé vyzdívky či betonové plomby); není překročena dvoutřetinová hodnota absolutní nasákavosti materiálů zdiva;
- zdivo není namáháno jinou než vzlínající vlhkostí, event. vlhkostí vzlínající druhotně z oblastí, kde je naakumulovana.

Návrh sanace elektroosmózou zohledňuje také požadavky, které nesouvisí s technickým řešením, ale zohledňují finanční aspekt a historickou hodnotu objektu či jeho části, které je nutno chránit. V těchto směrech může být návrh ovlivněn investorem a zástupci památkových organizací.

Při návrhu je nutno skloubit vztah nivelet, tj. výškové poměry podlah a terénu, a zásady aplikace systému. Vzdálenost elektrod by neměla překročit 3,5 m a kladná elektroda by neměla být umístěna pod úrovní terénu. Zároveň je důležité rozhodnutí o umístění záporné elektrody. V případě instalace do zdiva musíme předpokládat, že voda se přeskupí v rámci konstrukce a nikoli mimo ni. Pak lze kalkulovat s možností vytvoření vodonepropustné bariéry ve zdivu formou krystalizace nehygroskopických transportovaných solí během elektroosmotického působení. Důležité je však v tomto případě úvážit, zda množství vykrystalizovaných solí nenaruší strukturu stavebního materiálu. Druhou možností je instalace katod mimo konstrukci a tím podpořený transport vody mimo ni. Zde by měl projektant zvážit důsledky zvýšeného trvalého zvlhčení bezprostředního okolí stavby. V tomto případě je systém elektroosmotické instalace citlivější na vliv jiných bludných proudů.

Proces elektroosmotického vysoušení je záležitost relativně dlouhodobá a postupná. Transport vody pod elektroosmotickým působením je různý v různých materiálech. Součástí této metody je nutnost doplňovat systém sanačními omítkami do minimální úrovně -0,5 m nad kladnou elektrodou. Záleží na úvaze projektanta, zda zvolit ještě nějaké další opatření podporující funkci elektroosmózy (např. snížení kapilárního tlaku vybudováním dutin v podlahách a kolem konstrukcí atd.).

Příklady praktického návrhu elektroosmotického systému

K návrhu elektroosmotických odvlhčovacích metod dochází až tehdy, pokud nelze z nějakého důvodu uplatnit metody jiné, a přesto je řešení alespoň částečného odvlhčení konstrukce žádoucí. Ve stavební praxi se nejčastěji setkáváme s aplikací elektroosmózy u stěn, které jsou částečně nebo zcela ponořeny pod úroveň okolního terénu, v interiéru se nachází sklepy či suterén a nebylo možno provedení odkopu stěny ze strany exteriéru.

Před volbou elektroosmotického návrhu je dobré si uvědomit několik důležitých momentů, kterými jsou:
- úvaha do jaké míry je žádoucí snížení vlhkosti ve vztahu k budoucímu provozu;
- při elektroosmóze dochází k přesunu vody, tudíž voda, která ubude v oblasti kladné elektrody se přesune k elektrodě záporné;
- k elektro osmotickému toku dochází pouze tehdy, pokud je vytvořeno elektrické pole a soustavou prochází proud;
- elektroosmotický tok se zmenšuje s poklesem proudu a pod určitou proudovou hranicí už nelze hovořit o přesouvání vlhkosti, ale o udržování stávajícího stavu, kdy proti silám elektroosmotickým působí síly kapilární elevace;
- v případě přerušení dodávky elektrické energie dochází k přerušení činnosti elektroosmotického zařízení;
- velikost elektroosmotického toku se značně snižuje s rostoucím pH zdiva i elektrolytu v něm obsaženém. Při pH větším než 9,5 nelze očekávat významný elektroosmoticky odvlhčovací účinek;
- elektroosmotický tok je největší v místech největšího toku elektrického náboje, tedy v našem případě v nejvlhčích oblastech zdiva;
- s rostoucí proudovou hustotou roste elektroosmotický tok.

V případě návrhu elektroosmózy je vhodné respektovat následující body:
- vzájemná vzdálenost kladné a záporné elektrody by měla být co nejmenší;
- návrh by měl zohlednit maximální dosažitelnou proudovou hustotu (čím slabší ošetřované konstrukce v půdorysu, tím větší proudová hustota);
- kladná elektroda by měla být umístěna do vlhké oblasti zdiva, nikoli nad ní;
- zdivo by nemělo být dotováno zemní vlhkostí v úrovni a nad úrovní kladné elektrody - u záporné elektrody je vhodnější její umístění do zeminy před montáží do paty zdiva samotného;
- elektroosmotické metody by měly být kombinovány s opatřeními doplňujícími, sanačními omítkami, částečnými odkopy, vytvořením provětrávaných dutin atd.

Pro ukázku praktického návrhu elektroosmotické soustavy byl zvolen modelový (velmi častý) příklad, kdy je potřeba odvlhčit pozemní cihelnou stěnu historického objektu. Úroveň podlahy interiéru je cca 3,5 m pod úrovní terénu a sklepy jsou využívány ke skladovým účelům (není kladen důraz na absolutní vysoušení zdiva). Ve všech případech byla záporná elektroda umístěna do nejnižšího bodu do země k patě zdiva z interiéru. Možné alternativy jsou vytvořeny různým umístěním kladné elektrody (síťky).

Umístění anody nad terén
Obrázek výše ukazuje příklad, kdy byla kladná elektroda umístěna nad terén v alternativním uložení buď do interiéru, či exteriéru. Výhodou tohoto řešení je poměrně snadná a rychlá montáž. Nevýhodou je poměrně velká vzájemná vzdálenost elektrod, která je srovnatelná s předchozím příkladem. V případě umístění záporné elektrody do interiéru dáváme přednost umístění elektrody kladné z exteriéru tak, aby se vytvořilo elektrické pole diagonálně přes zdivo. V horším případě lze připustit umístění anody z interiéru.

Umístění anody pod zem
Obrázek výše ukazuje příklad, kdy byla kladná elektroda umístěna pod úroveň terénu do vytvořené vzduchové dutiny. Výhodou tohoto řešení je maximální vzájemné přiblížení elektrod.

Nevýhodou je velká pracnost spojená s odkopem či demontáží podlahy. V tomto případě opět dáváme přednost vzájemnému diagonálnímu umístění elektrod.

Umístění na klenbu
Obrázek výše ukazuje příklad, kdy byla kladná elektroda umístěna na klenbu podzemní místnosti.


 

Odvlhčování staveb Zdroj: Odvlhčování staveb
Autor: Balík Michael a kolektiv


Pro zákazníky
Rubriky článků