Nad nejzelenější zemí světa se smráká

 

Bhútán se stal nejzelenější zemí světa díky lesům, které ho pokrývají z celých 70 procent. Poskytují mu uhlíkovou negativitu, to znamená, že v zemi se produkuje více kyslíku, než se spotřebovává. Jestliže se tu ročně nahromadí zhruba 2,2 tuny uhlíku, zdejší lesy ho absorbují třikrát více. Stromy jsou ostatně to první, čeho si všimne každý, kdo sem přilétá letadlem přes Himálaje. Zalesněný Bhútán je úplným opakem holých indických kopců.

Jak se to Bhútánu povedlo? Sami Bhútánci říkají, že za veškerý zelený pokrok vděčí svému čtvrtému králi. V roce 1972, kdy se všechny okolní národy soustředily na zvyšování hrubého domácího produktu, představil Jigme Singye Wangchuck ve své zemi koncept hrubého národního štěstí. Jeho hypotézou bylo, že hrubý národní produkt ignoruje jednu ze základních lidských potřeb, a to právě štěstí.

„Čtvrtý král byl vizionář,“ míní Thingley Namgyel, vedoucí oddělení pro klimatické změny bhútánské Komise národního životního prostředí. „Zavedl pravidla, která umožňovala každé domácnosti získat povolení na těžení palivového dřeva. Zakázal vývoz dříví a podporoval komunitní lesnictví. Až 30 procent bhútánských lesů bylo prohlášeno za chráněné a propojeno koridory, aby se zvířata mohla mezi nimi pohybovat,“ popisuje. Přímo v bhútánské ústavě je zakotveno povinné 60procentní zalesnění, které dnes země o 10 procent překračuje.

Pokrokový král také založil centrum, které se věnuje měření národního štěstí. Pro zajímavost: v roce 2015 průzkumy například ukázaly, že 91 procent Bhútánců bylo téměř, velice nebo hluboce šťastných. Veškerá politická rozhodnutí se tvoří s ohledem na hrubé národní štěstí a koncept, který Bhútánci nazývají čtyři pilíře: dobré vládnutí, trvale udržitelný přístup k socioekonomickému rozvoji, uchování kultury a ochrana životního prostředí. V praxi to znamená přísně spartánský způsob života. Jedním příkladem z mnoha je, že v restauracích hlavního města je nutné objednat si jídlo se značným předstihem, jinak žádné nedostanete – jednoduše proto, aby se zabránilo plýtvání jídlem.

Přísná politika cestovního ruchu ukládá všem návštěvníkům Bhútánu (kromě indických) povinnost zaplatit 250 dolarů za každý den pobytu v zemi. Pohyb turistů tak byl omezen a lesy v bezpečí, tedy až donedávna.

Mohlo by se zdát, že s dvaceti obyvateli na kilometr čtvereční to má Bhútán mnohem jednodušší než jeho hustě zalidnění sousedé – Indie a Čína. Ale je to právě jejich sousedství, kvůli kterému začíná čelit stejným výzvám jako ostatní znečištěné země na světě. Jak Indie a Čína bohatnou, Bhútán platí za jejich hříchy klimatickými neduhy: roztávajícími ledovci, bleskovými povodněmi a přívalovými dešti. Pro Bhútánce je to frustrující. „Klimatické změny se odehrávají venku, v Indii, Číně a Bangladéši. Nemáme nad nimi vůbec žádnou kontrolu,“ říkají.

Změny se ale odehrávají i uvnitř země. Bhútán prochází velkým demografickým přerodem a mění se. Vesnice jsou plné starších lidí a dětí, mladí hromadně odcházejí do měst kvůli hledání když už ne lepší, tak alespoň současnější budoucnosti. Nikdo z mladých nechce pracovat v zemědělství, chtějí více, než měli jejich rodiče. Nestojí ani o práci státních úředníků, chtějí podnikat nebo pracovat v nových, dravějších oborech. Díky internetu a sociálním sítím vidí, jak se žije ve světě za hranicemi jejich vysokohorského království. Chtějí kouřit cigarety, které mají Bhútánci zakázány, i když pro cizince jsou povolené, a jezdit zahraničními auty, která kupují přesto, že vláda uvalila na zahraniční automobily 100procentní dovozní daň.

„Lidé bývali ochotni dojít pěšky, kam potřebovali. Dneska tam chtějí dojet autem,“ stěžují si taxikáři v hlavním městě. Auto v každé rodině je ovšem v Bhútánu spíše nezbytností než rozmarným luxusem. Místní doprava je totiž nespolehlivá, nedostatečná a také drahá. „Lidé doplácejí na neschopnost vlády,“ ozývají se nespokojené hlasy.

Na předměstích hlavního města Thimpu vyrůstá jedna novostavba vedle druhé – showroomy světových automobilek, posilovny, pizzerie…

Ekonomický růst, byť je nezbytný, by ale neměl probíhat bez ohledu na životní prostředí. „Čas se naplňuje pro nás všechny, není na co čekat,“ uvědomují si Bhútánci.

Na loňském literárním festivalu Mountain Echoes byla otázka, jak a jak moc by se měl Bhútán změnit, mnohokrát na přetřesu. „Nemůžeme být jen skanzenem pro turisty,“ ozývá se z řad bhútánských podnikatelů. „Pokud nevytvoříme pracovní příležitosti pro mladé, budeme mít obrovský problém,“ uvědomují si. „Změna je nevyhnutelná. Neznamená to ale, že musí jít proti naší kultuře. Nemusíme si kvůli tomu znečistit města,“ říká Thingley Namgyel.