Zateplování - obecné informace

Bodové přikotvení k podkladu s přesahem pásů - seriál vzduchotěsnost, 4.díl

19. 12. 2014

Bodové přikotvení k podkladu se vzájemným přesahem pásů v místě spoje je zřejmě nejpoužívanější způsob spojování fóliových vzduchotěsnicích vrstev. Z hlediska vzduchotěsnosti i z hlediska rizika kondenzace vodní páry je tento způsob naprosto nepřípustný! Takto provedený spoj neklade proudění vzduchu téměř žádný odpor a totéž platí o difuzi vodní páry. Pokud jsou tímto způsobem spojovány díly parozábrany, pak reálný difuzní odpor parozábrany jako vrstvy může být až o několik řádů nižší, než difuzní odpor neporušeného materiálu, ze kterého je vyrobena. Při působení tlakového rozdílu (přetlak v budově) bude těmito nekvalitními spoji do konstrukce vnášeno prouděním o řády větší množství vlhkosti, než představuje samotný difuzní tok. Funkce parozábrany může být tímto způsobem zcela znehodnocena.

Obr.: Knauf insulation, vzduchotěsnost, ilustrační foto

Výše uvedené problémy částečně řeší složení přesahu fólie do záhybů před mechanickým přikotvením k podkladu. Pokud je mechanické kotvení dostatečně husté, mohou tyto záhyby klást určitý (pravděpodobně však nedostatečný) odpor proudění vzduchu i šíření vodní páry difuzí. Kvalitní provedení takového spoje je navíc pracné, časově náročné a jeho vzduchotěsnost a parotěsnost budou vždy zřejmě pouze omezené. Tento typ spoje je dnes překonaný, neboť pásy fólie a podobných materiálů lze snáze a kvalitněji spojovat pomocí speciálních lepicích pásek.

Moderní speciální oboustranné lepicí pásky umožňují jednoduché provedení vzduchotěsného a v případě potřeby současně i parotěsného spoje plastových fólií a podobných materiálů. Pokud jsou při práci dodrženy všechny technologické předpisy, renomovaní výrobci lepicích pásek a podobných těsnicích prostředků zpraví a garantují dlouhou životnost a neměnné fyzikální vlastnosti spoje. Je vhodné používat ucelená systémová a certifikovaná řešení od jediného výrobce, kde je zaručena kompatibilita všech prvků SVO.

Lepené povrchy je potřeba dobře očistit a odmastit a po aplikaci lepicí pásky oba lepené povrchy řádně stlačit (adheze lepicího materiálu k lepeným povrchům je závislá na přítlačné síle). Je vhodné navrhovat spoje HVV do míst, kde bude možné přitlačit lepený spoj k tuhému podkladu (např. na krokve v šikmé střeše, sloupky v obvodové stěně, apod.). Návrh HVV by v těchto případech měl být koordinován s návrhem nosných konstrukcí. Pokud nelze umístit spoje HVV z poddajného materiálu na tuhý podklad, je vhodné nahradit poddajný materiál tuhými vzduchotěsnými deskami, které umožňují dostatečné přitlačení pásky zakrývající spáry ve spojích.

Spoje poddajných materiálů je potřeba kotvit k podkladu. Nejčastějším způsobem je bodové mechanické kotvení - typicky přisponkování k dřevěným prvkům konstrukce. Otvory po mechanických spojovacích prostředcích jsou velmi malé, materiál HVV je během kotvení těsně obalí a je částečně zatlačen do měkkého podkladu. Z těchto důvodů většinou nepředstavuje mechanické kotvení riziko vzniku výrazných netěsností. Přesto je vhodné místa průniku mechanických spojovacích prostředků utěsnit (např. přelepením vhodnou lepicí páskou. Ke vzniku netěsností ovšem může dojít při odtržení HVV od spojovacího prostředku.

Riziko odtržení HVV z poddajného materiálu od spojovacího prostředku je možné snížit nebo zcela vyloučit mechanickým kotvením přes přítlačnou lištu. Ke kotvení lišty je vhodné použít vruty, které jednak přítlačnou lištu dostatečně přitáhnou k podkladu, jednak prakticky utěsní otvor, kterým pronikly skrz materiál HVV. Lišta může být přiložena kolmo na spoj nebo ve směru spoje. Lišta vedená ve směru spoje přímo nad lepicí páskou může zajistit dokonalé a trvalé přitlačení lepených povrchů. Kotvení přes přítlačnou lištu je tedy vhodné použít všude tam, kde se očekává namáhání HVV tlakovým rozdílem (silové zatížení), a tam, kde je potřeba zajistit dlouhou životnost spoje.

Obr.: ilustrační foto, vzduchotěsnost, zdroj Isover

Klíčovým požadavkem na hlavní vzduchotěsnou vrstvu (dále jen HVV) je zajištění její spojitosti. V okamžiku, kdy je navržen způsob zajištění spojitosti HVV v ploše konstrukcí, je potřeba návrhově zajistit spojitost HVV i v místech, kde se jednotlivé konstrukce stýkají - ve stavebních detailech. Dalším krokem návrhu systému vzduchotěsných opatření (dále jen SVO) by tedy měla být identifikace všech míst, kde by vlivem geometrických a konstrukčních komplikací mohlo dojít k narušení spojitosti HVV a vzniku netěsností. Tato inventarizace problémových míst by se měla řídit pravidlem, že každý stavební detail (i velmi banální - např. prostup komínu střechou) je potenciálně netěsný a je potřeba vyřešit, jak bude zajištěna jeho vzduchotěsnost. Podle řady dalších publikací) patří mezi kritické detaily zejména:

• styky obvodových konstrukcí, například:

- styk několika obvodových stěn (roh, kout);

- styk obvodové stěny a podlahy na terénu nebo základových konstrukcí;

- styk obvodové stěny a střechy;

• styky dílců obvodových konstrukcí u panelových staveb;
• styky obvodových a vnitřních konstrukcí, například:

- styk obvodové a vnitřní stěny;

- styk obvodové stěny a vnitřního stropu;

• připojovací spáry výplní otvorů;
• prostupy konstrukčních prvků skrz HVV, například:

- prostupy kleštin skrz šikmou střechu;

- prostupy sloupků podpírajících prvky krovu;

• prostupy instalací skrz HVV, například:

- prostup komínu skrz střechu;

- prostup vodovodního, kanalizačního, plynovodního potrubí a elektrických a VZT rozvodů skrz obvodové konstrukce;

- prostup vodovodního, kanalizačního, plynovodního potrubí a elektrických a VZT rozvodů skrz podlahu na terénu.

Kromě výskytu potenciálně netěsných stavebních detailů je potřeba kontrolovat i výskyt zvláštních, potenciálně netěsných stavebních prvků v konstrukcích na hranici větrané zóny. Mezi takové prvky patří např. výlez do půdního prostoru (poklop se stahovacími schůdky), nadokenní roletové boxy a plášť komínového tělesa. Kromě netěsností v napojení na navazující stavební konstrukce byly u těchto prvků nalezeny netěsnosti i uvnitř jejich vlastní konstrukce.
Obr.: Grafická metoda identifikace kritických detailů a problematických míst, zdroj Grada

Inventarizace všech kritických míst vyžaduje pečlivý a systematický postup. I zdánlivě drobný detail může (pokud je opomenuto řešení vzduchotěsnosti) podstatně ovlivnit vzduchotěsnost budovy jako celku. Aby se skutečně na nic nezapomnělo, je vhodné pro pracovní účely zřetelně vyznačit HVV (např. barevným fixem) ve stavebních výkresech - půdorysech, řezech a detailech - a jasně označit nalezená kritická místa do výkresové dokumentace. Tato metoda vychází z doporučení tvůrců konceptu pasivního domu. Hlavní vzduchotěsnící vrstva musí být v dokumentaci vyznačena kolem celé budovy bez jediného přerušení, kromě případných cíleně projektovaných prostupů pro přívod větracího vzduchu". Všude tam, kde čára na krátkém úseku výrazně mění geometrii, nebo kde přetíná jinou konstrukci, stavební prvek, prvek TZB, apod., je nutné očekávat problémy se zajištěním vzduchotěsnosti. Výkresy použité pro identifikaci problematických míst by pochopitelně měly vystihovat konečné řešení a měly by odpovídat alespoň úrovni projektu pro stavební povolení, kde jsou zakresleny všechny konstrukční prvky a také rozvody TZB.

 

Autor: Jiří Novák
Zdroj: Vzduchotěsnost obvodových plášťů budov, edice nízkoenergetické domy, publikace vydavatelství Grada