Zateplování - obecné informace

Hlavní vzduchotěsná vrstva v domě - seriál vzduchotěsnost, 3.díl

12. 12. 2014

Volba polohy hlavní vzduchotěsné vrstvy (dále jen HVV) je pochopitelně velmi úzce spojena s úvahami o tom, která vrstva má tuto funkci plnit. Teoreticky může být vrstva plnící funkci HVV v konstrukci umístěna do libovolné polohy. Obecně se doporučuje její umístění co nejblíže k vnitřnímu líci, ovšem tak, aby bylo minimalizováno riziko jejího poškození. Umístění HVV k vnitřnímu líci totiž zamezuje proudění vlhkého vnitřního vzduchu do skladby konstrukce a snižuje tak riziko kondenzace v důsledku šíření vodní páry prouděním (ovšem pozor! ke kondenzaci může přesto docházet v důsledku šíření vodní páry difuzí, které může nastat i v dokonale vzduchotěsné konstrukci).

 

HVV (zvláště pokud plní současně i funkci parozábrany) by měla být umístěna do takové polohy ve skladbě konstrukce, aby bylo v nejvyšší možné míře vyloučeno její poškození v průběhu výstavby a užívání budovy. Zejména je potřeba zajistit co nejmenší počet prostupů instalací technických zařízení skrz HVV. Toho se dá docílit návrhem tzv. instalačního prostoru mezi HVV a vnitřní povrchovou úpravou konstrukce. Instalační prostor současně chrání HVV i během užívání budovy, kdy by mohlo dojít k jejímu poškození např. kotvením nábytku a dekoračních předmětů do konstrukce. Umístění HW a parozábrany do hlubší polohy může výrazně ovlivnit difuzní vlastnosti a tepelně vlhkostní chování konstrukce. Navržené řešení musí být vždy výpočtově prověřeno z hlediska rizika kondenzace vodní páry uvnitř skladby konstrukce!
Obr.: Principy zajištění vchotěsnosti, zdroj Grada

Popis obrázku:
A - vzduchotěsný vnitřní obklad (nebo jiná vzduchotěsná vnitřní povrchová úprava);
B - vzduchotěsná parozábrana pod vnitřním obkladem;
C - vzduchotěsná parozábrana uvnitř konstrukce;
D - vzduchotěsná "větrová zábrana" (větrovou zábranou se rozumí vrstva chránící tepelnou izolaci proti náporu větru, často zároveň plní funkci pojistné hydro izolace);
E - homogenní vzduchotěsná konstrukce.

Poloha HVV ve skladbě konstrukce by měla být u všech konstrukcí stejná nebo podobná. Při odlišné poloze se komplikuje vzájemné napojení HVV ve styku na sebe navazujících konstrukcí (např. je vhodné vyvarovat se případů, kdy jedna konstrukce má HVV na vnitřním a sousední konstrukce na vnějším povrchu.
Umístění HW v konstrukci by mimo jiné mělo respektovat její předpokládanou životnost a životnost ostatních prvků SVO. Prvky s krátkou dobou životnosti by měly být zabudované takovým způsobem, aby bylo možné je snadno vyměnit. Životnost prvků umístěných uvnitř skladby by měla odpovídat životnosti vrstev, které tyto prvky zakrývají. Například lze předpokládat, že vnitřní sádrokartonový obklad bude v rodinném domě vyměněn při každé změně majitele (cca každých 25 let) - této periodě by měla odpovídat i životnost SVO umístěného za tímto obkladem.
Obr. 1a 2: Různá řešení rozvodů elektroinstalací v obvodové stěně dřevostavby a Odlišná poloha HVV jako příčina komplikovaného detailu, zdroj Grada

Popis obrázků:
A - rozvody v instalačním prostoru před HVV;
B - rozvody za HVV
Obr. 7 - Odlišná poloha HVV jako příčina komplikovaného detailu

Volba materiálu HVV

Volba materiálu HVV se samozřejmě musí řídit všemi funkcemi, které má vrstva plnit. Materiál musí mít pochopitelně nízkou vzduchovou propustnost a pokud současně plní i funkci parozábrany, musí mít odpovídající difuzní vlastnosti. Materiál je dostatečně vzduchotěsný pro použití v HVV pokud:

• je jeho vzduchová propustnost Q7S < 0,02 l/{m².s) při tlakovém rozdílu 75 Pa;

• je jeho vzduchová propustnost Qso < 0,10 m³/{m².h) při tlakovém rozdílu 50 Pa.

S volbou materiálu souvisí i volba způsobu vzájemného spojování jednotlivých dílů HVV (např. pásů fóliové parozábrany, apod.) a způsobu spojování různých HVV ve stycích konstrukcí. Při použití vzduchotěsného materiálu pro HVV výrazně stoupá relativní význam spojů, neboť jsou jediným zdrojem netěsností v ploše konstrukce (s výjimkou prostupů a jiných detailů, o kterých je pojednáno v dalším textu). Volbě způsobu spojování je tedy potřeba věnovat velkou pozornost.

Materiál	Vzduchová propustnost při tlak. rozdílu 50 Pa q50 [m3j(m2.h)]
Zdivo z kusového staviva	0,001 - 0,05
Pórobeton, lehčený beton	0,06 - 0,35
Dřevotřískové desky - měkké, MDF	0,05 - 0,22
Dřevovláknité desky	2 - 3,5
Minerální vlna	13 - 150
Vápenocementová omítka	0,002 - 0,05
Sádrokartonová deska	0,002 - 0,03
Překližka	0,004 - 0,02
Dřevotřískové desky - tvrdé	0,001 - 0,003
Polyetylénová fólie tl. 0,1mm	0,0015
Asfaltová lepenka	0,008 - 0,02
Stavební lepenka	0,01 - 3 (vhodné jsou pouze některé typy!)

Tab.: Vzduchová propustnost stavebních materiálů a jejich použitelnost pro realizaci hlavní vzduchotěsnící vrstvy. Pouze materiály s q50 < 0,1 m³/(m².h) je možno považovat za dostatečně vzduchotěsné a vhodné pro realizaci hlavní vzduchotěsnící vrstvy (vyznačeny tučně). Uvedené hodnoty se týkají pouze ideálního výseku materiálu, nikoli materiálu v zabudovaném stavu, kdy může dojít k zhoršení vzduchotěsnosti vlivem spár, praklin, apod.!

Materiály, které se běžně používají pro HVV, lze podle možností spojování v zásadě rozdělit do těchto skupin:

• monolitické vrstvy (např. omítky, vrstvy dokonale zhutněného betonu, apod.);

• vrstvy složené z tuhých desek (např. bednění z OSB desek a jiných, dostatečně těsných desek na bázi dřeva, vrstvy z profilovaného plechu, apod.);

• vrstvy z fóliových a jiných tenkých a poddajných materiálů (PE a jiné plastové fólie, asfaltová lepenka, apod.).

Monolitické vrstvy se zpravidla realizují najednou v celé ploše konstrukce a jsou tedy bez spojů. Při napojování monolitických vrstev, jejichž spojité provedení bylo přerušeno (např. technologickou přestávkou), netěsnosti nevznikají, pokud jsou dodrženy příslušné technologické předpisy. Monolitické vrstvy ovšem mohou být narušeny spárami mezi stavebními dílci (panely), dilatačními spárami, apod. Tyto spáry je potřeba utěsnit buď vhodným tmelem nebo je vzájemně spojit vzduchotěsným prvkem. K tomuto účelu byla vyvinuta řada speciálních výrobků a technologií (lepicích pásek, speciálních dilatačních profilů, apod.). Problematika utěsňování těchto spár je podrobně řešena v mnoha odborných publikacích, hlavní zásady a pravidla jsou odborné veřejnosti dobře známy. Monolitické vrstvy jsou buď samonosné (např. železobetonová stropní deska), nebo jsou celoplošně nanášeny na nosný podklad a nevyžadují mechanické kotvení, které by narušovalo jejich souvislost (např. omítky).

Monolitické HVV, zejména omítky, je potřeba chránit před rizikem popraskání v průběhu celé doby životnosti. To je potřeba zohlednitjiž v návrhu - například vhodným vyztužením kritických míst, volbou plastického materiálu, atd.

Vrstvy složené z tuhých desek lze utěsnit buďzatmelením spoje, nebo jeho přelepením lepicí páskou. V obou případech je potřeba navrhnout k tomu účelu vhodný výrobek s garantovanými vlastnostmi a s garantovanou životností. K dispozici je řada výrobků. Ponechání spojů bez úpravy je z hlediska vzduchotěsnosti nepřípustné. To platí zejména pro desky spojované na tupo, ale i spoje na pero a drážku bez dalšího utěsnění jsou často propustné pro vzduch.

Neutěsněné spoje mohou mimo jiné také výrazně snížit difuzní odpor vrstvy. Pokud má HVV zároveň plnit funkcí parozábrany, může být tato její funkce vážně ohrožena, nebo zcela znehodnocena. V případě, že HVV plní i funkci parozábrany, je potřeba pro utěsnění spojů použít výrobky z parotěsných materiálů.

Tuhé desky použité jako HVV (plechy, desky na bázi dřeva, apod.) nejsou samonosné, ale mechanicky se kotví k nosným konstrukcím (přišroubováním, přibitím hřebíky, přisponkováním, nýtováním, atd.) Otvory pro tyto mechanické spojovací prostředky předvrtané do desek před montáží mohou být zdrojem netěsností, proto je potřeba je dotěsnit (zatmelit, přelepit lepicí páskou, apod.). Mechanické spojovací prostředky procházející deskami na bázi dřeva (typicky vrut procházející OSB deskou) zpravidla nemusí být dotěsňovány. Dřevo se při průniku spojovacího prostředku pružně zdeformuje a velmi těsně jej obalí, takže takový prostup je prakticky vzduchotěsný.
Vrstvy z tenkých materiálů lze spojovat několika způsoby. Kromě vlastního spojení jednotlivých dílů HVV je v rámci spoje často řešeno i kotvení vrstvy k podkladu (k nosné, podpůrné konstrukci). Běžně jsou používány zejména tyto způsoby spojování tenkých materiálů:

• přesah dílů a mechanické při kotvení k podkladu;

• přesah dílů se skladem (záhybem) a mechanické přikotvení k podkladu;

• slepení dílů a bodové mechanické přikotvení k podkladu;

• slepení dílů a mechanické přikotvení k podkladu přes přítlačnou lištu;

• slepení dílů a přilepení k podkladu.

Obr.: Způsoby spojování HVV z tenkých poddajných materiálů, zdroj Grada:

Popis obrázku:
A - přesah dílů a mechanické přikotvení k podkladu
B - přesah dílů se skladem (záhybem) a mechanické přikotvení k podkladu
C - slepení dílů a bodové mechanické přikotvení k podkladu
D - slepení dílů a mechanické přikotvení k podkladu přes přítlačnou lištu
E - slepení dílů a přilepení k podkladu

Autor: Jiří Novák
Zdroj: Vzduchotěsnost obvodových plášťů budov, edice nízkoenergetické domy, publikace vydavatelství Grada