Architektura - největší ekologická stopa na Zemi

Stavebnictví je největší současnou hrozbou životnímu prostředí. Při výrobě stavebních hmot, při výstavbě budov, jejich provozu a následné likvidaci se spotřebovává odhadem 45- 50% veškeré energie. Doprava se svými 20% je až na druhém místě - podílí se naní však i přeprava stavebníchmateriálů na dlouhé vzdálenosti. Znamená to, ře architektura je největší ekologickou stopou na Zemi, že současné stavebnictví se klíčově podílí na změnách klimatu, produkci skleníkových plynů a nerozumném využívání neobnovitelných zdrojů i vzácných prvků. To vše ve jménu energetického plýtvání, jemuž se konečně začíná dostávat zasloužené pozornosti. Naše "vyspělá" společnost, která čítá cca 20% obyvatel zeměkoule, totiž spotřebovává 80% veškerých surovin. Lze to sice přičíst na vrub vyšší životní úrovni - k jejímu udržení však spotřebováváme zdroje zbytečně neefektivním způsobem.

 

Současný stav na českém trhu s energiemi je výsledkem mnoha desítek let deformací cen neobnovitelných zdrojů. Protože levné energie bylo dosud dostatek, nebyl tento stav chápán jako velký problém. Ze zdrojů blízkých Ministerstvu životního prostředí pochází informace, že po zrušení různých skrytých forem financování a dotací, které se nepromítají přímo do tvorby cen, by se blížila cena energie z jádra a uhlí současným výkupním cenám dotované elektrické energie vyrobené z obnovitelných zdrojů - větru fotovoltaiky a biomasy. To zna­mená, že na nedeformovaném trhu by byla tato energie konkurenceschopná a nebylo by třeba ji dotovat. Přejít na obnovitelné zdroje by tedy bylo výhodné - nikoliv však pro velké energetické společnosti, které hrají hru na nejvyšší politické úrovni. Současný energetický model je totiž zalo­žený na velkých centralizovaných zdrojích energie, ať jsou to uhelné, nebo jaderné elektrárny, a zároveň umožňuje kontrolu celého klíčového sektoru několika lidmi.

Jak bychom se asi chovali v případě, kdyby 1 kWh stála 13 Kč místo současných 1 až 4 Kč? Rozhodně bychom s ní naklá­dali mnohem uvážlivěji a spíše, než jak ji získat, bychom přemýšleli, jak ji ušetřit. Současné úvahy o uhlíkových daních, jež by zatížily přímo těžaře neobnovitelných zdrojů, nebo ztěžka se rozbíhající systém emisních povolenek, který zohledňuje množství vypouštěných emisí a zatěžuje producenty škodlivin a skleníkových plynů, však pomalu, ale jistě k vyrovnání defor­mací trhu míří.

Levná energie prozatím vyhovuje kaž­dému, pokud nepočítáme negativní externality - škody na životním prostředí, na něž doplácíme všichni a jež nejsou započítány do ceny konečného produktu. Další potíže může v budoucnu způsobit nedostatek suroviny, jíž nyní plýtváme, ale na které jsme hospodářsky závislí. Architekti a projektanti se současnému stavu přizpůsobif velmi rychle. K úspor­ným řešením je totiž tento systém vůbec netlačí. Cena za projektové práce se odvozuje od ceny konečné stavby, ať je tedy šetrná nebo energeticky náročná. V celém životním cyklu budovy jsou náklady na projekt a investiční náklady v řádu procent - zbytek spolknou provozní náklady budovy. Pokud by se však honorář architekta odvíjel od dosažených provoz­ních úspor, stavebnictví by prošlo revolucí s pozitivním dopadem na všechny zúčast­něné. V mnoha odvětvích lze dosahovat stejných výsledků mnohonásobně nižšími vstupními ekonomickými i technologickými prostředky. Tato skutečnost, pojmenovaná jako Faktor 10, vešla do povědomí díky knize Přírodní kapitalismus Paula Hawkena a manželů Lovinsových. Příklady v ní uve­dené ukazují, jak dosáhnout desetinásobné efektivity prakticky ve všech oborech lidské činnosti. Máme k tomu veškeré technické prostředky a znalosti. Těmto možnostem se říká potenciál úspor, což v oblasti architektury znamená navrhovat a stavět podle principů pasivního domu. Takový dům nabízí kvalitativně lepší, příjemnější a zdravější prostředí s výrazným snížením provozních nákladů.

Mimo narovnání cen na trhu s energiemi a zohlednění externalit při jejich výrobě je třeba uvést v život daňovou reformu, která zatíží spotřebu surovin a produkci emisí a naopak sníží zdanění lidské práce. Drahý čas pracovníků a levné suroviny nás totiž staví do mnoha absurdních situací. Výrobky vyhazujeme po několika měsí­cích užívání kvůll jedné vadné součástce, kterou se nevyplatí vyměnit, protože bychom platili drahou opravu, byť by ona součástka byla velmi levná. Pro stavby povětšinou volíme materiály, se kterými dům postavíme co nejrychleji, zatímco práce s kvalitnějšími nebo dokonce přírodními materiály je časově náročnější, ačkoliv přináší další nevyčístlitelné hodnoty. Hrubý domácí produkt, obecně přijímaný za hlavní ukazatel životní úrovně, utěšeně narůstá, zatímco běžný člověk tento nárůst na kvalitě života příliš nepocítí.