Dřevovláknité tepelné izolace - Výhody

17. 3. 2015

Obecně rozšířenou a v nejširších souvislostech znovu objevenou surovinou se stává téměř zapomenuté dřevo. Je snad jediným stavebním materiálem, ze kterého je možno vyrobit všechny prvky, které vytvářejí dům. Od nosných konstrukcí, úpravy povrchů, přes vybavení nábytkem, až po předměty běžné denní potřeby. Pro své mimořádné vlastnosti je dřevo ve velmi příjemném světle přijímáno lidskými smysly. V procesech vnímání vyvolává v člověku pocity krásy, tepla a bezpečí. Krom toho je charakteristické příhodnými biologickými, fyzikálními, statickými, konstrukčními i užitnými vlastnostmi (Míka 2000). Lidé dobře věděli, kdy je nejlepší čas pro kácení stromů, jak dřevo řezat, opracovávat sušit, skladovat konstruovat nebo povrchově upravovat. Znali, že má schopnost přirozeného stárnutí spojeného se získáním stříbřitošedé přírodní patiny. Do jisté míry jej s dobrými tepelně izolačními schopnostmi aplikovali do konstrukcí nebo jejich částí i bez izolačních materiálů. Roubením vytvořené stěny se používaly jako obvodové pláště domů postavené i v klimaticky nejtěžších podmínkách našeho horského pásma.

V období před rokem 1989 však jako důsledek rozhodnutí státních a politických orgánů bylo dřevo zcela opomíjeným materiálem. Přes všechny příznivé vlastnosti z produkce českých projektantů i stavebních firem téměř zmizelo. Po druhé světové válce se dřevo nesmělo používat pro nosné konstrukce, což se odůvodňovalo jeho nedostatkem. Vyráběly se z něj pouze
okna a dveře. V omezeném množství podlahy. To s sebou nutně neslo i degradaci řemesel. Fortel tesařských mistrů nahradila pouhá rutina sbíječů lešení a montérů stavebního, nejčastěji kovového bednění.

O dřevě jako stavebním materiálu existuje celá řada rozsáhlých prací. Například Kolbovo dílo (2008), které bylo přeloženo z němčiny nebo Vaverkova et al. (2008) původní česká práce. V této kapitole bude pozornost zaměřena na výrobky, které jsou vytvořeny z dřevěné hmoty a nacházejí ve skladbách stavebních konstrukcí využití jako tepelné a akustické izolace. Ani dřevo jako konstrukční materiál není v této knize opomíjeno. V několika kapitolách doprovází jiné přírodní materiály.

Vlastnosti dřevovláknitých desek

Na bázi dřeva se vyrábějí dřevovláknité desky. Jde o moderní materiály, které mají velmi dobré tepelněizolační vlastnosti, nízký difuzní odpor a v porovnání s jinými běžně užívanými tepelně izolačními hmotami současně i dobré mechanické parametry, z nichž dominuje jejich pevnost. Jako jediný běžně užívaný tepelný izolant má tento materiál i příznivou schopnost akumulovat teplo. Proto se velmi dobře hodí pro dodatečné zateplení budov i pro tvorbu obvodových plášťů dřevostaveb a zateplení půdních prostor. Je z něj možno vyrobit i tepelné nebo akustické izolace do podlah. Zcela ekologický materiál se dodává ve formě desek. Ty jsou konstrukčním prvkem, oblíbeným především při tvorbě difuzně otevřených konstrukcí. Dřevovláknité desky se doplňují dalším přírodním, difuzně otevřeným materiálem, kterým je ovčí vlna.

Jednou ze zásadních vlastností dřevovláknítých desek je jejích chování při vlhkostním zatížení. Sledují se u nich:

A

Difuzní vlastnosti, které definují schopnost propouštět vodní páru. Veličina je závislá na množství vodní páry ve vzduchu vyjádřeném relativní vlhkostí. Tato vlastnost rozhoduje o schopnosti konstrukce propouštět vodní páru, která je transportována mechanizmem difuze a párové konvekce z prostředí o větším tlaku do prostředí s nižším tlakem. Difuze spolurozhoduje o míře výskytu kondenzace vodní páry v konstrukcích. Veličinou popisující schopnost materiálu propouštět vodní páru difuzí je faktor difuzního odporu u. Udává, kolikrát méně vodní páry za jinak stejných podmínek projde za jednotku času vrstvou daného materiálu v porovnání se stejně silnou vrstvou vzduchu. Nejmenší faktor difuzního odporu má vzduch, a sice hodnotu 1. Z uvedeného plyne, že čím menší hodnotu faktoru difuzního odporu materiál má, tím snadněji umožňuje vodní páře i ostatním plynům pohyb mech anizmem difuze a párové konvekce napříč konstrukcí. To je důležitá skutečnost pro tvorbu tzv. difuzně otevřených konstrukcí. Faktor difuzního odporu dřevovláknitých desek má hodnotu běžně v rozmezí μ = 5 až 10, což platí pro desky s objemovou hmotností vyšší než ρ = 150 kg/m3. Faktor difuzního odporu μ se také používá ke stanovení ekvivalentní difuzní tloušťky S_d = μ.d, což je tloušťka nehybné vrstvy vzduchu v metrech, se stejným difuzním odporem jeko předmětná vrstva materiálu.

B

Schopnost materiálu odpuzovat vodu, tzv. míra hydrofobnosti. Dřevovláknité desky mohou být během skladování a montáže po určitou dobu, obvykle několik týdnů, vystavené přímému působení klimatu. Pro tyto případy je nezbytné, aby byly vodostálé, aby nebobtnaly, nedegradovaly vlhkostí a pokud možno vodu v kapalné fázi i odpuzovaly. Všechny tyto požadavky je možné u dřevovláknitých desek zabezpečit pomocí hydrofobizace ve hmotě. Některé typy desek jsou opatřeny i povrchovou úpravou na bázi přírodního latexu. Uvedené úpravy zajišťují zvýšenou odolnost proti srážkové vodě, zejména pro dlouhodobější expozici vnějšímu klimatu, např. při bednění střech.

C

Schopnost přijímat - absorbovat nebo uvolňovat - desorbovat vodní páru. Stejně jako dřevo vykazují v porovnání s běžnými izolanty i dřevovláknité desky schopnost ve zvýšené míře pohlcovat vlhkost z ovzduší, což se považuje za absorbční schopnost. Tato vlastnost se při správném návrhu konstrukce prakticky projeví tím, že průběžně dochází k vyrovnávání a stabilizaci vlhkosti v interiéru stavby. Sorpční schopnost dřeva je tedy jistou analogií tepelně kapacitních vlastností. Účinně napomáhá překonávat "špičky" výskytu vlhkosti. V případě příliš suchého vzduchu vodu v interiéru ve formě vodní páry uvolňuje - desorbuje. Při příliš vlhkém vzduchu ji naopak pohlcuje - absorbuje. Dřevovláknitá deska je podle typu materiálu a stupně hydrofobizace schopná pojmout vodu v množství přibližně 12% až 20% vlastní hmotnosti.

Zdroj a autor článku: Josef Chybík, publikace Přírodní stavební materiály, vydavatelství GRADA Publishing